Můj příběh s panickou poruchou

17. května 2018 v 20:24 | Káťa |  Panická porucha
Je 1. března 2016. Ač se právě ke slovu dostal první jarní měsíc, venku tomu nic nenasvědčuje, naopak. Od rána je zataženo a sněží. Sedím s ostatními spolužáky na přednášce Morfologie anglického jazyka. Na látku se ale vůbec nesoustředím. Po přednášce mám rande s přítelem, se kterým jsme spolu zatím jen pár dní. Navíc je to můj první přítel, takže všechny ty pocity kolem vztahu jsou pro mě nové. Poprvé zažívám opravdu zamilovaný a opětovaný vztah. Mám motýly v břiše a nemůžu se dočkat, až hodina skončí. Zkontroluji čas. Dneska se hodinu a půl trvající přednáška strašně vleče...
Najednou se mi ale rozbuší srdce tak, že ho cítím až v krku. Špatně se mi dýchá. Žaludek se sevřel tak, že si v jednu chvíli myslím, že budu muset jít na WC zvracet. Ale nechci se zvedat - bojím se, že se neudržím na nohou. Zalil mne pot. Co to sakra je? Vím o sobě, že jsem odmala trémistka a že všechno hrozně prožívám, ale tohle jsem nikdy předtím nezažila. Trvá to téměř celý zbytek přednášky, než to tak nějak rozdýchám. Ještě, když scházím dolů po schodech, třesou se mi nohy. Venku už na mě čeká přítel. Vezmeme se za ruce a jdeme spolu do nedaleké čajovny. Pomalu zase získávám pevnější krok a uvolňuji se. Zbytek dne si užívám. Z mysli mi ale nesejde, co se to se mnou dnes stalo.
A červíček otravných myšlenek se zavrtal do hlavy a nakladl vajíčka. Začala jsem se zasypávat pochybnostmi, jestli jsem nešla do vztahu moc brzo a výčitkami, že si dělám zbytečné starosti. I tak úzkostné myšlenky zcela pohltily mou mysl. Ve škole jsem se už vůbec nesoustředila, středem vesmíru se pro mne stal nový, svazující pocit, který se pomalu dral z nitra na povrch. Moc tomu nepomáhala ani němčina, se kterou jsem měla problémy od začátku akademického roku a byla jediným předmětem, který jsem v zimním semestru nezvládla. Začala jsem mít pocit, že věci kolem mne přestávají mít smysl.
Dospělo to do takového bodu, že jsem přestala do školy chodit úplně. Prostě jsem si řekla, že v takovém stavu nejsem nadále schopna věnovat se jí tak, jak bych chtěla. Zůstala jsem doma, ale svazující úzkostný pocit zůstal se mnou. A začal být čím dál nesnesitelnější. Hned, když jsem se ráno vzbudila, padl na mě po pár vteřinách jako černá deka a zůstal se mnou celý den. Jako kdyby postava z těch nejhorších nočních můr vystoupila, sedla mi na hruď a na ucha šeptala: "Takový už budeš mít celý zbytek života. Nikdy se už nebudeš umět radovat, nikdy nezažiješ pocity štěstí a klidu. Teď tu jsem já a nikdy se mě nezbavíš." Proti mé vůli se ve mě vzepřela vlastní mysl a já to nedokázala ovládnout. Přišla bezmoc, která ještě více prohloubila pocit naprostého zoufalství.
Takto jsem přežívala ze dne na den přibližně čtvrt roku. Začala jsem se bát. Bála jsem se, že v životě už nic nezvládnu. I jízda MHD se zdála jako nepřekonatelný úkol. Jediné, co mi opravdu pomáhalo alespoň chvíli udržet čistou hlavu bylo čtení příběhů na Humans of Prague, filmy s Vlastou Burianem a náš pes Jack.
Jednoho dne ale přišel zlom. Jak jsem později pochopila, musela jsem si k němu dojít sama právě přes ty dlouhé, psychicky i fyzicky vyčerpávající měsíce. Došlo mi, že takhle žít nechci. A že mám sílu to ovládnout. Začala jsem tedy po malých krůčcích. A jak se říká - nejlepším lékem na hlavu je práce, takže jsem začala dělat všechny domácí práce. A co víc - dělala jsem je s chutí. Měla jsem vždy radost, když jsem je dokončila (a ještě větší radost, když jsem viděla, jakou to mamce udělalo radost :-) ). Procházky s Jackem jsem si opět začala užívat. A když jsem viděla, jak se každý den překonávám, jak jsem každý den lepší, než den předešlý, najednou jsem si uvědomila, že mám v sobě daleko větší vnitřní sílu, než jsem si kdy byla ochotna připustit (máme ji každý, jen ji musíme objevit - a to občas vyžaduje pořádnou facku od života :-) ). Postupem času jsem byla stále sebevědomější a asertivnější, a to tak, jak jsem nikdy v životě nebyla. A najednou jsem se cítila opět šťastná a plná neuvěřitelné vnitřní energie. Protože jsem byla spokojená sama se sebou.
Dodnes stále bojuji s úzkostnými stavy. Nejsou tak intenzivní, jako byly na začátku panické poruchy, ale zároveň se také necítím tak nabitá pozitivní energií. Opět mám o sobě pochybnosti, sem tam výčitky. Je to běh na dlouhou trať. Stále chodím k psycholožce i psychiatričce (není to nic, za co byste se měli stydět!) Ale nezvdávám se. Teď už chápu, že bojovat za lepší život stojí za to. A že je na nás, jak se strachu postavíme. A hlavně - že to zvládneme! :)

Co bych chtěla říci závěrem - že jsem neskutečně vděčná svým rodičům a příteli (ano, tomu, co se mnou byl od začátku Usmívající se) za to, jak při mě stáli a stále stojí. Nedovedu si představit, jaký to musel být boj pro ně. DĚKUJI! To nejhorší jsme zvládli Usmívající se.
Teď bych chtěla ještě napsat vzkaz pro ty, co si procházejí něčím podobným: Nebojte se svěřit do komentáře, můžeme si o tom popovídat. NEJSTE v tom sami! A věřte, že máte sílu to zvládnout! Usmívající se

- Káťa
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 hrachajdice hrachajdice | Web | 18. května 2018 v 18:55 | Reagovat

Přesně tak - nevzdat to a mít kolem sebe lidi, který podrží ..

2 Káťa panikářka Káťa panikářka | Web | 19. května 2018 v 16:20 | Reagovat

[1]: Přesně tak...to je to nejdůležitější..

3 Axina Axina | Web | 19. května 2018 v 18:02 | Reagovat

Káťo, já nemíním na svém blogu diskutovat o tvém problému. Tvůj komentář, který věcně patří k tvému článku, u mne opět mažu. Žádám tě, abys o téhle praktiky ustoupila. Ale aby se tvá slova neztratila, zkopíruji je sem (viz níže).

Komentáře - Pídin i tvůj - jsem si pochopitelně přečetla. Na Pídin komentář jsem reagovala. Na tvůj další již ne a při tom i zůstane. Jak jsem uvedla v mém posledním komentáři u tvého článku "Vstoupím potřetí do stejné řeky...", nemám ti už k dané věci co říci.
Ty nesnášíš kritické, byť dobře míněné komentáře, já zase lidi, kteří nejsou schopni sebereflexe.
---------------------------------------
A zde je tvůj komentář, který jsi zanechala na mé blogu:

Káťa (neregistrovaný) 19.05.2018, 16:17:12
Naposledy se vracím sem ohledně tématu na mém blogu. Jelikož už jsem se tam nedočkala žádné reakce, píši zde své dva poslední komentáře, co jsou u mě na blogu. Nedávám je sem, protože chci mermomocí pokračovat v diskuzi, pouze si přeji, aby i mé poslední vyjádření k tématu bylo vyslyšeno. Tak tedy:

"V životě je hodně proměnných, ne všechny muže člověk ovlivnit. Některé změny-proměny mohou člověka "donutit" ukončit studium. V mém prvním případě to byla panicka ataka, ve druhém změna životních priorit. O třetí skole jsem pouze uvažovala, to však ze mne nedělá nezodpovědného a bezohledneho člověka. Někdo se holt v životě hledá dyl, tak jako já či několik dalsich mých kamarádů. PS: Váš názor na mě rika více o Vás,než o mě. A ten už také něco vypovídá."

"Myslím, že je zbytečné se před Vámi nějak obhajovat. Hodnotíte mě na základě jednoho článku (od jehož vydání se hodně změnilo). Neznáte mě, nic jiného o mě nevíte, zato v komentářích se vyjadřujete jako byste mne znala líp než já sama nebo lidé v mém okolí. Zejmě máte potřebu vychovávat cizí lidi na internetu na základě hodně chabych informací. To pro mne je povrchní ač Vy si tak nepřipadáte. Také věc, nad kterou můžete uvažovat."

I tak Vám děkuji za Váš názor, je to další zkušenost poslechnout si někoho, kdo jenom nepodporuje. Avšak vyslovené odsuzování někoho, koho neznáte, na základě jednoho článku já osobně prostě nefandím. Ať už se to odsuzování týká mě, či mých kamarádů a známých, nebo kohokoliv jiného. Sama se tomu snažím vyvarovat, je mi to zkrátka proti srsti (když už, to mě musí někdo hodně namíchnout a i tak to myslím spíše sarkasticky, než vážně). Nikdo nemá právo soudit druhé, když nezná jejich příběh ;-)

4 Káťa panikářka Káťa panikářka | Web | 19. května 2018 v 21:56 | Reagovat

[3]: Já psala, že se mi nelíbí odsuzování na základě jednoho článku, ne, že nesnáším kritické komentáře. Naopak, ještě jsem Vám za názor poděkovala, tak nepřekrucujte. Pokud byste mě znala a něco mi vytkla (cokoliv), tak to vezmu. Každý máme chyby. Ale to, co jste tady psala Vy, to nevezmu. Kritiku neberu, když se nezakládá na faktech a širších souvislostech. Navíc nevím, kdo se tady na začátku opíral o blogovou diskuzi, když jediné, co jste zde psala byl Váš názor. Reakce na mé názory a argumenty nebyly prakticky žádné...(Vyčerpala jsem všechna "fakta" z článku, udělala si názor na někoho, koho neznám, "zkritizovala" ho, ale na jeho názory a argumenty už reagovat nebudu - ano, tohle už byl sarkasmus).
No, myslím, že já už k tomu také nemám co říct, nebojte, k Vám na blog už nepůjdu, ale doufám, že tohle si ještě přečtete. Sebereflexe by neuškodila ani na jedné straně, si myslím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama