Květen 2018

Můj příběh s panickou poruchou

17. května 2018 v 20:24 | Káťa |  Panická porucha
Je 1. března 2016. Ač se právě ke slovu dostal první jarní měsíc, venku tomu nic nenasvědčuje, naopak. Od rána je zataženo a sněží. Sedím s ostatními spolužáky na přednášce Morfologie anglického jazyka. Na látku se ale vůbec nesoustředím. Po přednášce mám rande s přítelem, se kterým jsme spolu zatím jen pár dní. Navíc je to můj první přítel, takže všechny ty pocity kolem vztahu jsou pro mě nové. Poprvé zažívám opravdu zamilovaný a opětovaný vztah. Mám motýly v břiše a nemůžu se dočkat, až hodina skončí. Zkontroluji čas. Dneska se hodinu a půl trvající přednáška strašně vleče...
Najednou se mi ale rozbuší srdce tak, že ho cítím až v krku. Špatně se mi dýchá. Žaludek se sevřel tak, že si v jednu chvíli myslím, že budu muset jít na WC zvracet. Ale nechci se zvedat - bojím se, že se neudržím na nohou. Zalil mne pot. Co to sakra je? Vím o sobě, že jsem odmala trémistka a že všechno hrozně prožívám, ale tohle jsem nikdy předtím nezažila. Trvá to téměř celý zbytek přednášky, než to tak nějak rozdýchám. Ještě, když scházím dolů po schodech, třesou se mi nohy. Venku už na mě čeká přítel. Vezmeme se za ruce a jdeme spolu do nedaleké čajovny. Pomalu zase získávám pevnější krok a uvolňuji se. Zbytek dne si užívám. Z mysli mi ale nesejde, co se to se mnou dnes stalo.
A červíček otravných myšlenek se zavrtal do hlavy a nakladl vajíčka. Začala jsem se zasypávat pochybnostmi, jestli jsem nešla do vztahu moc brzo a výčitkami, že si dělám zbytečné starosti. I tak úzkostné myšlenky zcela pohltily mou mysl. Ve škole jsem se už vůbec nesoustředila, středem vesmíru se pro mne stal nový, svazující pocit, který se pomalu dral z nitra na povrch. Moc tomu nepomáhala ani němčina, se kterou jsem měla problémy od začátku akademického roku a byla jediným předmětem, který jsem v zimním semestru nezvládla. Začala jsem mít pocit, že věci kolem mne přestávají mít smysl.
Dospělo to do takového bodu, že jsem přestala do školy chodit úplně. Prostě jsem si řekla, že v takovém stavu nejsem nadále schopna věnovat se jí tak, jak bych chtěla. Zůstala jsem doma, ale svazující úzkostný pocit zůstal se mnou. A začal být čím dál nesnesitelnější. Hned, když jsem se ráno vzbudila, padl na mě po pár vteřinách jako černá deka a zůstal se mnou celý den. Jako kdyby postava z těch nejhorších nočních můr vystoupila, sedla mi na hruď a na ucha šeptala: "Takový už budeš mít celý zbytek života. Nikdy se už nebudeš umět radovat, nikdy nezažiješ pocity štěstí a klidu. Teď tu jsem já a nikdy se mě nezbavíš." Proti mé vůli se ve mě vzepřela vlastní mysl a já to nedokázala ovládnout. Přišla bezmoc, která ještě více prohloubila pocit naprostého zoufalství.
Takto jsem přežívala ze dne na den přibližně čtvrt roku. Začala jsem se bát. Bála jsem se, že v životě už nic nezvládnu. I jízda MHD se zdála jako nepřekonatelný úkol. Jediné, co mi opravdu pomáhalo alespoň chvíli udržet čistou hlavu bylo čtení příběhů na Humans of Prague, filmy s Vlastou Burianem a náš pes Jack.
Jednoho dne ale přišel zlom. Jak jsem později pochopila, musela jsem si k němu dojít sama právě přes ty dlouhé, psychicky i fyzicky vyčerpávající měsíce. Došlo mi, že takhle žít nechci. A že mám sílu to ovládnout. Začala jsem tedy po malých krůčcích. A jak se říká - nejlepším lékem na hlavu je práce, takže jsem začala dělat všechny domácí práce. A co víc - dělala jsem je s chutí. Měla jsem vždy radost, když jsem je dokončila (a ještě větší radost, když jsem viděla, jakou to mamce udělalo radost :-) ). Procházky s Jackem jsem si opět začala užívat. A když jsem viděla, jak se každý den překonávám, jak jsem každý den lepší, než den předešlý, najednou jsem si uvědomila, že mám v sobě daleko větší vnitřní sílu, než jsem si kdy byla ochotna připustit (máme ji každý, jen ji musíme objevit - a to občas vyžaduje pořádnou facku od života :-) ). Postupem času jsem byla stále sebevědomější a asertivnější, a to tak, jak jsem nikdy v životě nebyla. A najednou jsem se cítila opět šťastná a plná neuvěřitelné vnitřní energie. Protože jsem byla spokojená sama se sebou.
Dodnes stále bojuji s úzkostnými stavy. Nejsou tak intenzivní, jako byly na začátku panické poruchy, ale zároveň se také necítím tak nabitá pozitivní energií. Opět mám o sobě pochybnosti, sem tam výčitky. Je to běh na dlouhou trať. Stále chodím k psycholožce i psychiatričce (není to nic, za co byste se měli stydět!) Ale nezvdávám se. Teď už chápu, že bojovat za lepší život stojí za to. A že je na nás, jak se strachu postavíme. A hlavně - že to zvládneme! :)

Co bych chtěla říci závěrem - že jsem neskutečně vděčná svým rodičům a příteli (ano, tomu, co se mnou byl od začátku Usmívající se) za to, jak při mě stáli a stále stojí. Nedovedu si představit, jaký to musel být boj pro ně. DĚKUJI! To nejhorší jsme zvládli Usmívající se.
Teď bych chtěla ještě napsat vzkaz pro ty, co si procházejí něčím podobným: Nebojte se svěřit do komentáře, můžeme si o tom popovídat. NEJSTE v tom sami! A věřte, že máte sílu to zvládnout! Usmívající se

- Káťa

Máj, lásky a historie čas

6. května 2018 v 15:20 | Káťa |  Nové zážitky aneb Změna je život
Máj. Pro mnoho lidí je to lásky čas. A bodeď ne. Příroda se po zimě již naplno probouzí, všechno kvete (dobře, alergici to asi tolik neocení), sluníčko se už tolik neschovává a přidává na síle, ve vzduchu je cítit příslib teplých dní. Počasí jako stvořené pro romantické procházky mezi kvetoucími třešněmi.
Pro Plzeň a její okolí se však začátek pátého kalendářního měsíce v roce nese i ve znamení Slavností svobody, které se konají každoročně od roku 1990. Každý rok se tak do Plzně sjedou reenactoři, milovníci historie i spousta turistů, aby si připoměli, jak vypadal konec 2. světové války v Plzni. Všichni společně pak Plzeň začátkem května přenesou do atmosféry před více jak 70 lety, kdy bylo město osvobozeno americkými vojáky (ale také belgickými).
Já tyto květnové dny vždycky milovala a těšila se na ně. Ať už se jednalo o rodinný výlet s rodiči, tak později o krásně strávený víkend s kamarády. Člověk jde městem, co chvíli ho mine historické vozidlo s "vojáky", v centru města se pak dostane k samotným vojenským táborům, které simulují život vojáků v tehdejších podmínkách, mohou si prohlédnout dobové vybavení, poslechnout si přednášku, či se podívat na módní přehlídku, kde se prezentují nejen uniformy, ale i klasické dobové oblečení z 30. a 40. let. Samozřejmě největším lákladlem pro turisty je Convoy of Liberty - přehlídka více jak 200 historických vozidel, které se projedou hlavním tahem z Bor do centra města a také veteráni - lidé, kteří se v roce 1945 osobně podíleli na osvobození města a stále se sem rádi vracejí. A když se člověk mezi tím vším tak prochází, tak se opravdu na chvíli ocitne v Plzni roku 1945.
Jak jsem již psala, Slavnosti si každý rok užívám. Z valné většiny to bylo vždy jako divák, avšak díky příteli jsem loni lehce nahlédla za oponu příprav a byla jsem účastnice akce z druhé strany, což považuji za splněný sen. Přítel býval aktivním členem reenactorského klubu, posledních pár let se sem tam účastní akcí coby "pilot RAF". Účast na Slavnostech jsme tedy nemohli vynechat. Vzal si uniformu, já šaty po babičce a šli jsme do tábora. Díky jeho kamarádům z klubu se mu i podařilo nás "propašovat" do konvoje, což byl další splněný sen a neskutečný zážitek.
Když už jsem u těch neskutečných zážitků, loňské slavnosti jimy byly plné. Za zmínku určitě stojí "spojenectví" s paní Ivetou Irvingovou, dcerou generála Irvinga, která loni zajišťovala ubytování pro veterány a my mohli být částečně u toho...

Letošní Slavnosti se měly nést v podobném duchu. Díky výročí 100 let československého letectví přibyla i novinka v podobě dobového tábora RAF a WAAF a přelet historického letounu Spitfire nad konvojem, což jsme s přítelem uvítali s radostí a já se už tak měsíc nemohla dočkat...Jenže zánět nosohltanu a následně antibiotika rozhodla bohužel jinak Smějící se. A tak jsem tento pátek misto na Slavnosti s přítelem vyrazila k doktorce. Byla jsem smutná, naštvaná...člověk se takovou dobu na něco těší a pak z toho nic není. Musím se přiznat, že jsem na přítele i žárlila, záviděla jsem mu...pak jsem se za to pochopitelně nenáviděla, protože on si takové mé myšlenky nezaslouží. Nakonec jsem sebrala všechny síly a šla se s mamkou alespoň na chvíli na něj do tábora podívat. Antibiotika a sluníčko sice úplně není to pravé ořechové, chvílema to bylo opravdu hardcore, ale chtěla jsem to, měla jsem to. A já byla ráda, že i na tu chvíli jsem tam byla...
Nyní se snažím celou situaci opět brát jako něco, co mě má poučit. Ne vždy všechno vychází podle plánu, i to, na co se člověk moc těší. A i když se to může v tu chvíli zdát jakkoliv moc nespravedlivé, musím se s tím smířit. Život prostě takový je Usmívající se. A aspoň je vzrůšo Smějící se.