Když strach vítězí aneb Co je to panická porucha?

19. března 2018 v 20:30 | Káťa |  Panická porucha
Panická porucha (ataka) patří mezi duševní onemocnění a postižený při ní trpí náhlými panickými ataky a zvýšenou úzkostí. Úzkostí si však čas od času projde každý. Chrání nás před nebezpečím a od pradávna připravuje na situaci "boj nebo útěk". Například, když jste na procházce se psem a najednou se proti vám objeví cizí pes většího vzrůstu, na volno, bez páníčka. Něco v hlavě vám velí "uteč!" (moje nedávná zkušenost, já se připravovala na útěk, Jack na boj Smějící se). Nebo když se na vás řítí auto, automaticky uskočíte stranou. Úzkostí se tak zmobilizují všechny vaše smysly, aby vás ochránili před nebezpečím.
Když se však úzkost začne objevovat i v jinak normálních situacích, bez jakéhokoliv jasného podnětu nebezpečí, (např. v práci, ve škole, v MHD...) je tu problém. Typickým projevem panické poruchy jsou panické ataky neboli náhlé záchvaty paniky bez konkrétního podnětu nebezpečí. Představte si sebe samé v běžných každodenních situacích, co děláte, ať už v práci, ve škole, doma a najednou se vám zničehonic rozbuší srdce, sevře žaludek, napnou svaly a špatně se vám dýchá. První, co vás napadne je, že máte asi infarkt nebo že každou chvíli omdlíte. Možná, že i umřete. Proto při prvním setkání s panickou atakou si lidé nechají udělat různá lékařská vyšetření, která však odhalí, že jsou naprosto zdrávi. Psychiatra či psychologa tak většinou navštíví až jako poslední možnost. Přesto uvědomit si, že člověk potřebuje psychickou pomoc je ten první nejdůležitější krok zpět k normálnímu životu.
První setkání s panickou atakou lidi vyděsí. Neví, co to bylo, co se s nimi děje. Ze strachu o své zdraví a život se pak dostávají do bludného kolotoče úzkostí, ze kterého není snadné se dostat. Najednou se proti nim postavila vlastní mysl a člověk neví, jak se tomu postavit, nechápe, proč se to děje, je bezmocný. Začíná mít strach ze všeho. Co když se mu udělá špatně v autobuse a omdlí? Co když se mu to stane v práci? Šéf ho pak vyhodí! Pak začínají praktikovat vyhýbavé chování. MHD nejezdí, v práci si berou dovolenou. Ze strachu. Strach jim sebere veškerou radost ze života. Jak jsem se sama přesvědčila, strach je dobrý sluha, ale zlý pán. Proto k překonání panické poruchy je důležité znát příčiny.

Příčiny panické poruchy
Příčin panické poruchy je více. Většinou ji ale spustí více faktorů najednou. Panická porucha může potkat každého, nejčastěji ale k jejímu rozvoji dochází mezi 20. a 30. rokem života a postihuje 2x častěji dívky a ženy. Jsou také jisté skupiny lidí, které k ní mohou inklinovat více. Například někdo, kdo má problémy s asertivitou, neumí říct ne, neumí snášet kritiku či sám kritizovat. Někdo, kdo žije v "chaosu" a neumí hospodařit s časem.
Vliv na rozvoj panických atak v dospělosti má i způsob výchovy v dětství. Ať už bylo dítě nadmíru kritizováno a mělo přísnou výchovu či naopak bylo rozmazlováno a mělo velké množství "úlev". Také mohlo od dětství nevědomky kopírovat chování rodičů, kdy jeden nebo oba rodiče byli nadmíru úzkostní a dávali dítěti najevo, jak je svět nebezpečný. Tuto představu, že člověk má mít pořád z něčeho strach, si pak dítě odnese s sebou do dospělosti a může se později projevit v podobě panických atak či jiných úzkostných poruch. Dalšími spouštěči panických atak můžou být nečekané tragické události či změna životní role a také přemíra stresu.
V neposlední řadě jednou z hlavních součástí (možná i příčin) panických atak je porucha v přenosu serotoninu v mozku. Tento biochemický faktor pravděpodobně provází většinu úzkostných stavů. Nerovnováha serotoninu v mozku se "opravuje" antidepresivy.

Hodně lidí se na panické ataky a celkově na úzkostné poruchy dívá skrz prsty. Může za to především nedostatek osvěty v oblasti duševního zdraví a psychických poruch. Ač už se dnes o psychice mluví daleko víc, pořád v sobě máme ty předsudky z minulosti, kdy si myslíme, že každý, kdo dochází k psychiatrovi je blázen. Říkáme si: "Je to flákač a simulant, vždyť mu nic není." Pokud si tohle opravdu někdo říká, mohu mu na to z vlastní zkušenosti říci jen jedno: Vy ani nevíte, jakým peklem si ten člověk právě prochází. Ale jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré a co tě nezabije, to tě posílí. V tom to je. Lidé, které postihne jakákoliv duševní porucha a dokáží ji překonat, mají v sobě ohromnou vnitřní sílu :-). A já jim všem věřím a držím palce Mrkající.


Čerpáno ze zdroje
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Píďa Píďa | 19. března 2018 v 21:51 | Reagovat

Skvěle napsáno! ☺️

2 Jeife Jeife | E-mail | Web | 20. března 2018 v 8:36 | Reagovat

Super ze o tom pises :) napada me ... existuje tu jina cesta nez leky? Treba pravy resit detstvi? :)

3 Káťa panikářka Káťa panikářka | Web | 20. března 2018 v 9:56 | Reagovat

[2]: Samozřejmě. Nejčastěji se používá a doporučuje kombinace léků a psychoterapie. Alespoň pro začátek. Postupem času se pak léky snižují až je bez nich člověk úplně :)

4 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 20. března 2018 v 18:25 | Reagovat

Milá Káťo, rozumím hodně. Je vidět, že dokážeš se sebou pracovat a dobře se nad věcí zamýšlet. Proto držím palce a věřím, že s takovým přístupem všechno zvládneš.

5 Káťa panikářka Káťa panikářka | Web | 20. března 2018 v 21:09 | Reagovat

[4]: Děkuji moc :-). Stále s tím pracuji a učím se s tím žít. Už jsem zažila, že když se ataky neobjevují delší dobu, nejsou pryč úplně...párkrát už jsem takhle spadla na čumák :-)

6 Píďa Píďa | 22. března 2018 v 3:58 | Reagovat

[2]: Já jsem léky vždy brala jako poslední možnost. Hodně mi pomohlo si to prostě přiznat a jít na terapii. Když mám horší období, tak sázím na bylinky. A když zkrátka nějaká ta ataka přijde, snažím se zjistit, co se stalo, kde byl spoušteč. A jít dál a nedělat si z toho hlavu. Tedy si myslím, že se s tím dá bojovat bez léků. Hlavně se člověk nesmí začít litovat a musí si najít koníčky, kterým se bude věnovat a které ho baví. 🙂

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama