Můj příběh s panickou poruchou

17. května 2018 v 20:24 | Káťa |  Panická porucha
Je 1. března 2016. Ač se právě ke slovu dostal první jarní měsíc, venku tomu nic nenasvědčuje, naopak. Od rána je zataženo a sněží. Sedím s ostatními spolužáky na přednášce Morfologie anglického jazyka. Na látku se ale vůbec nesoustředím. Po přednášce mám rande s přítelem, se kterým jsme spolu zatím jen pár dní. Navíc je to můj první přítel, takže všechny ty pocity kolem vztahu jsou pro mě nové. Poprvé zažívám opravdu zamilovaný a opětovaný vztah. Mám motýly v břiše a nemůžu se dočkat, až hodina skončí. Zkontroluji čas. Dneska se hodinu a půl trvající přednáška strašně vleče...
Najednou se mi ale rozbuší srdce tak, že ho cítím až v krku. Špatně se mi dýchá. Žaludek se sevřel tak, že si v jednu chvíli myslím, že budu muset jít na WC zvracet. Ale nechci se zvedat - bojím se, že se neudržím na nohou. Zalil mne pot. Co to sakra je? Vím o sobě, že jsem odmala trémistka a že všechno hrozně prožívám, ale tohle jsem nikdy předtím nezažila. Trvá to téměř celý zbytek přednášky, než to tak nějak rozdýchám. Ještě, když scházím dolů po schodech, třesou se mi nohy. Venku už na mě čeká přítel. Vezmeme se za ruce a jdeme spolu do nedaleké čajovny. Pomalu zase získávám pevnější krok a uvolňuji se. Zbytek dne si užívám. Z mysli mi ale nesejde, co se to se mnou dnes stalo.
A červíček otravných myšlenek se zavrtal do hlavy a nakladl vajíčka. Začala jsem se zasypávat pochybnostmi, jestli jsem nešla do vztahu moc brzo a výčitkami, že si dělám zbytečné starosti. I tak úzkostné myšlenky zcela pohltily mou mysl. Ve škole jsem se už vůbec nesoustředila, středem vesmíru se pro mne stal nový, svazující pocit, který se pomalu dral z nitra na povrch. Moc tomu nepomáhala ani němčina, se kterou jsem měla problémy od začátku akademického roku a byla jediným předmětem, který jsem v zimním semestru nezvládla. Začala jsem mít pocit, že věci kolem mne přestávají mít smysl.
Dospělo to do takového bodu, že jsem přestala do školy chodit úplně. Prostě jsem si řekla, že v takovém stavu nejsem nadále schopna věnovat se jí tak, jak bych chtěla. Zůstala jsem doma, ale svazující úzkostný pocit zůstal se mnou. A začal být čím dál nesnesitelnější. Hned, když jsem se ráno vzbudila, padl na mě po pár vteřinách jako černá deka a zůstal se mnou celý den. Jako kdyby postava z těch nejhorších nočních můr vystoupila, sedla mi na hruď a na ucha šeptala: "Takový už budeš mít celý zbytek života. Nikdy se už nebudeš umět radovat, nikdy nezažiješ pocity štěstí a klidu. Teď tu jsem já a nikdy se mě nezbavíš." Proti mé vůli se ve mě vzepřela vlastní mysl a já to nedokázala ovládnout. Přišla bezmoc, která ještě více prohloubila pocit naprostého zoufalství.
Takto jsem přežívala ze dne na den přibližně čtvrt roku. Začala jsem se bát. Bála jsem se, že v životě už nic nezvládnu. I jízda MHD se zdála jako nepřekonatelný úkol. Jediné, co mi opravdu pomáhalo alespoň chvíli udržet čistou hlavu bylo čtení příběhů na Humans of Prague, filmy s Vlastou Burianem a náš pes Jack.
Jednoho dne ale přišel zlom. Jak jsem později pochopila, musela jsem si k němu dojít sama právě přes ty dlouhé, psychicky i fyzicky vyčerpávající měsíce. Došlo mi, že takhle žít nechci. A že mám sílu to ovládnout. Začala jsem tedy po malých krůčcích. A jak se říká - nejlepším lékem na hlavu je práce, takže jsem začala dělat všechny domácí práce. A co víc - dělala jsem je s chutí. Měla jsem vždy radost, když jsem je dokončila (a ještě větší radost, když jsem viděla, jakou to mamce udělalo radost :-) ). Procházky s Jackem jsem si opět začala užívat. A když jsem viděla, jak se každý den překonávám, jak jsem každý den lepší, než den předešlý, najednou jsem si uvědomila, že mám v sobě daleko větší vnitřní sílu, než jsem si kdy byla ochotna připustit (máme ji každý, jen ji musíme objevit - a to občas vyžaduje pořádnou facku od života :-) ). Postupem času jsem byla stále sebevědomější a asertivnější, a to tak, jak jsem nikdy v životě nebyla. A najednou jsem se cítila opět šťastná a plná neuvěřitelné vnitřní energie. Protože jsem byla spokojená sama se sebou.
Dodnes stále bojuji s úzkostnými stavy. Nejsou tak intenzivní, jako byly na začátku panické poruchy, ale zároveň se také necítím tak nabitá pozitivní energií. Opět mám o sobě pochybnosti, sem tam výčitky. Je to běh na dlouhou trať. Stále chodím k psycholožce i psychiatričce (není to nic, za co byste se měli stydět!) Ale nezvdávám se. Teď už chápu, že bojovat za lepší život stojí za to. A že je na nás, jak se strachu postavíme. A hlavně - že to zvládneme! :)

Co bych chtěla říci závěrem - že jsem neskutečně vděčná svým rodičům a příteli (ano, tomu, co se mnou byl od začátku Usmívající se) za to, jak při mě stáli a stále stojí. Nedovedu si představit, jaký to musel být boj pro ně. DĚKUJI! To nejhorší jsme zvládli Usmívající se.
Teď bych chtěla ještě napsat vzkaz pro ty, co si procházejí něčím podobným: Nebojte se svěřit do komentáře, můžeme si o tom popovídat. NEJSTE v tom sami! A věřte, že máte sílu to zvládnout! Usmívající se

- Káťa
 

Máj, lásky a historie čas

6. května 2018 v 15:20 | Káťa |  Nové zážitky aneb Změna je život
Máj. Pro mnoho lidí je to lásky čas. A bodeď ne. Příroda se po zimě již naplno probouzí, všechno kvete (dobře, alergici to asi tolik neocení), sluníčko se už tolik neschovává a přidává na síle, ve vzduchu je cítit příslib teplých dní. Počasí jako stvořené pro romantické procházky mezi kvetoucími třešněmi.
Pro Plzeň a její okolí se však začátek pátého kalendářního měsíce v roce nese i ve znamení Slavností svobody, které se konají každoročně od roku 1990. Každý rok se tak do Plzně sjedou reenactoři, milovníci historie i spousta turistů, aby si připoměli, jak vypadal konec 2. světové války v Plzni. Všichni společně pak Plzeň začátkem května přenesou do atmosféry před více jak 70 lety, kdy bylo město osvobozeno americkými vojáky (ale také belgickými).
Já tyto květnové dny vždycky milovala a těšila se na ně. Ať už se jednalo o rodinný výlet s rodiči, tak později o krásně strávený víkend s kamarády. Člověk jde městem, co chvíli ho mine historické vozidlo s "vojáky", v centru města se pak dostane k samotným vojenským táborům, které simulují život vojáků v tehdejších podmínkách, mohou si prohlédnout dobové vybavení, poslechnout si přednášku, či se podívat na módní přehlídku, kde se prezentují nejen uniformy, ale i klasické dobové oblečení z 30. a 40. let. Samozřejmě největším lákladlem pro turisty je Convoy of Liberty - přehlídka více jak 200 historických vozidel, které se projedou hlavním tahem z Bor do centra města a také veteráni - lidé, kteří se v roce 1945 osobně podíleli na osvobození města a stále se sem rádi vracejí. A když se člověk mezi tím vším tak prochází, tak se opravdu na chvíli ocitne v Plzni roku 1945.
Jak jsem již psala, Slavnosti si každý rok užívám. Z valné většiny to bylo vždy jako divák, avšak díky příteli jsem loni lehce nahlédla za oponu příprav a byla jsem účastnice akce z druhé strany, což považuji za splněný sen. Přítel býval aktivním členem reenactorského klubu, posledních pár let se sem tam účastní akcí coby "pilot RAF". Účast na Slavnostech jsme tedy nemohli vynechat. Vzal si uniformu, já šaty po babičce a šli jsme do tábora. Díky jeho kamarádům z klubu se mu i podařilo nás "propašovat" do konvoje, což byl další splněný sen a neskutečný zážitek.
Když už jsem u těch neskutečných zážitků, loňské slavnosti jimy byly plné. Za zmínku určitě stojí "spojenectví" s paní Ivetou Irvingovou, dcerou generála Irvinga, která loni zajišťovala ubytování pro veterány a my mohli být částečně u toho...

Letošní Slavnosti se měly nést v podobném duchu. Díky výročí 100 let československého letectví přibyla i novinka v podobě dobového tábora RAF a WAAF a přelet historického letounu Spitfire nad konvojem, což jsme s přítelem uvítali s radostí a já se už tak měsíc nemohla dočkat...Jenže zánět nosohltanu a následně antibiotika rozhodla bohužel jinak Smějící se. A tak jsem tento pátek misto na Slavnosti s přítelem vyrazila k doktorce. Byla jsem smutná, naštvaná...člověk se takovou dobu na něco těší a pak z toho nic není. Musím se přiznat, že jsem na přítele i žárlila, záviděla jsem mu...pak jsem se za to pochopitelně nenáviděla, protože on si takové mé myšlenky nezaslouží. Nakonec jsem sebrala všechny síly a šla se s mamkou alespoň na chvíli na něj do tábora podívat. Antibiotika a sluníčko sice úplně není to pravé ořechové, chvílema to bylo opravdu hardcore, ale chtěla jsem to, měla jsem to. A já byla ráda, že i na tu chvíli jsem tam byla...
Nyní se snažím celou situaci opět brát jako něco, co mě má poučit. Ne vždy všechno vychází podle plánu, i to, na co se člověk moc těší. A i když se to může v tu chvíli zdát jakkoliv moc nespravedlivé, musím se s tím smířit. Život prostě takový je Usmívající se. A aspoň je vzrůšo Smějící se.


Měsíc

27. dubna 2018 v 11:59 | Káťa |  Mé názory, úvahy
Tak jsem koukala a s hrůzou zjistila, že je to více jak měsíc, co jsem sem nepřidala žádný článek. A to už je to tak týden, co mi moje kamarádka Píďa připoměla, že už zde dlouho nic nečetla a já jí slíbila, že sem už konečně něco přidám. Je na čase.

Za ten měsíc se toho celkem dost událo. 25. března, den po mých 23. narozeninách (Už?? PřekvapenýSmějící se) se mi přítel vrátil z lyžařské dovolené ve Francii. A protože jsme se více jak týden neviděli, šli jsme hned na procházku do nedalekého Borského parku. Byl krásný den, sluníčko svítilo, ač na konci března byla ještě trochu zima. Procházeli jsme se, povídali si a já byla šťastná, že ho mám zpátky doma zdravýho, že si nic nezlomil a dovolenou si užil. A taky, že mi přivezl tři lahve vína - červené, růžové, bílé - se slovy: "Já nevěděl, který ti koupit, tak jsem vzal všechny tři." Smějící se Ne, samozřejmě, víno potěší, ale to, že se vrátil a navíc bez žádné zlomené končetiny byla radost největší. Usmívající se Vlastně takový dárek k těm mým narozeninám, které jsme pak spolu dodatečně oslavily. Nebyla to žádná velká oslava, na takové ostatně já ani nejsem, ale dostala jsem nádhernou kytici.
A život se vrátil zase do starých kolejí. Ačkoliv já jsem si lehce přehodila výhybku a našla si brigádu v kanceláři. Zprvu jsem tomu nedávala moc nadějí, protože jsem odpověděla na inzerát a dlouhou dobu nic, ticho po pěšině. Až koncem března se ozvali, že mě zvou na pohovor, který se uskutečnil začátkem dubna. Vlastně to ani nebyl klasický pracovní pohovor, "pouze" mi tam vedoucí, mladý kluk přibližně v mém věku, vysvětlil, co všechno ta práce obnáší a řekl, že se do příštího týdne ozve. A ozval. A vzali mě. A já nastoupila do obchodního oddělení. A jsem opravdu ráda, že to vyšlo a že budu mít nějaké praktické zkušenosti. Na druhou stranu, pro člověka s panickými ataky a úzkostmi, co špatně snáší změny je ten začátek trochu hardcore. Ale je to další krok k překonání sebe sama a já věřím, že se s tím poperu.
 


Vstoupím potřetí do stejné řeky nebo už konečně na tu správnou cestu životem?

21. března 2018 v 20:49 | Káťa |  Mé názory, úvahy
Letošní rok pro mě začal dalším razantním rozhodnutím. Jak jsem již avizovala v jednom z předchozích článků, končím letos studium historie. Po dlouhém promýšlení pro a proti, které započalo loni koncem prváku (ano, jsem velmi nerozhodný člověk, další blbá vlastnost), nakonec rozhodla hlava. V ní se totiž vytvořil blok, který jasně říkal "tudy už ne, tudy cesta nevede". To, že něco takového cítím jsem si byla vědoma celý zimní semestr teď ve druháku. Přestala jsem být naprosto motivovaná. Už koncem prváku mi začalo docházet, co mi ostatní říkali už dávno. Že historií se nedá uživit a že se jí vlastně ani živit nechci (což neznamená, že mi přestala zajímat, pořád je mojí velkou zálibou). Přes prázdniny se to nějak vsáklo do hlavy a v zimáku už mi něco říkalo, že tohle je slepá ulička. Ale co, chodila jsem dál. Pořád jsem si říkala "aspoň tenhle semestr dodělám"... Sekla jsem s tím v půlce zkouškového. Stihla jsem tři zkoušky, z toho dvě v jednom dni. A že já o sobě vím, že jsem nervák odjakživa, hlavně na testy a zkoušky, ale ještě nikdy se mi nestalo, že bych obě noci před zkouškou nespala. Ještě nikdy se mi nestalo, že bych byla po zkoušce psychicky i fyzicky naprosto vyčerpaná. Hlava řekla dost...

...Tak jsem začala přemýšlet, co dál. A do očí mi padla VOŠka (Vyšší odborná škola). A docela mi zaujala. Perspektivní obory, individuální přístup, praxe ve firmách. Tak jsem se rozhodla, že se tam půjdu podívat na Den otevřených dveří. Ten se uskutečnil včera. Od rána krásný počasí, měla jsem dobrou náladu. Zaparkovala jsem na nedalekém parkovišti a šla ke škole. Cestou míjím partu studentů, jak se baví, co musí udělat na angličtinu. Já chci taky angličtinu! Vcházím dovnitř a dle navigace paní vrátné docházím ke dveřím 1203, kde jsou kantoři s připravenou prezentací o škole. No nebudu to prodlužovat, zapůsobili na mě dobře. Všichni byli velmi milí, i mi "uklidňovali", že vůbec nevadí, že už mám 4 roky po maturitě. Odcházela jsem odtamtud s příjemným pocitem, že bych mohla zase někam patřit.

Ale doma se mi do hlavy zase vkradl červíček pochybností. Zvládla bych to? Už dvě vejšky jsem nedala, měla bych na to teď? Co když se nedostanu zpátky do toho "učícího se módu"? Co matika? Účetnictví? To jsem měla naposledy na střední. Nedám to...Na druhou stranu, občas se na povrch prodere i moje motivační já, které zase říká: "Nemůžeš změnit minulost, ale můžeš změnit budoucnost. Teď je ta poslední šance získat ještě nějaké odborné vzdělání a titul. Díky tomu pak získáš lepší práci. Když to vzdáš rovnou, nikdy nepoznáš, jaké by to tam bylo. Nikdy bys o to lepší vzdělání nezabojovala. A co by se stalo, kdybys to tam nezvládla? Vrátila by ses k původnímu plánu hledání práce." Načež mi moje stále pochybující já nahází asi sto "ale". "Ale když to (zase) nedáš, budeš ten nejvíc nejneschopnější člověk na planetě, co nezvládl dodělat ani jednu ze tří škol. Za to se budeš stydět hodně dlouho. A ztratíš další rok. Jseš blbá, že jsi tam nešla hned po jazykovce (rok pomaturitního studia angličtiny)".

Takže asi tak. Moje dvě "já" se mezi sebou perou a já momentálně nemám tušení, které vyhraje. Jediné, co vím je, že se můžou hádat do konce května. To je termín odevzdání přihlášek.

Ale udělala mi radost spolužačka ze střední, která ještě na té samé VOŠce studuje. Na škole jsme byly velké kamarádky, jen ve čtvrťáku jsme se trochu odcizily a po škole se skoro nescházely. I jsem myslela, že už jsme na sebe tak navzájem zapomněly. Ale jelikož jsem byla zase aktivní na sociálních sítích a hned jsem zveřejnila, že jsem na DOD VOŠ, tak mi napsala, že jestli půjdu k nim studovat, že mi poskytne nějaké svoje materiály k učení :-). To mi opravdu udělalo radost a já se vnitřně zastyděla za to "vzájemné zapomnění".

Mám dneska nějakou psací...

20. března 2018 v 22:23 | Káťa |  Mé názory, úvahy
Mám dneska nějakou psací náladu. Přítel mi v pátek odjel s rodinou na týden do Francie lyžovat. Já nelyžuji, nikdy jsem nelyžovala, nemám ráda zimu, nejela jsem. I když je pravda, že když jsem s ním pár dní před odjezdem absolvovala všechny ty přípravy, tak mi to začalo lákat. Tak možná příští rok zkusíme nějakej ten Klínovec tady.
Každopádně teď jsem na týden doma u našich a přemýšlím, co taky podniknout. Asi tak měsíc zpátky jsem měla šílený spontánní nápad, že bychom s kamarádkou jely na víkend 16. - 18. 3. do Německa do Mannheimu na Walker Stalker Con. To je taková akce pro fanoušky seriálu The Walking Dead, kde se lidi převlečou za zombieky (já bych ani nemusela) a fotí se s herci ze seriálu. Kamarádka je fanynka do seriálů, včetně The Walking Dead. I přes to nápad přišel z mojí hlavy. Neviděla jsem jedinej díl. Nemám ráda zombíky. O Vánocích jsem tak akorát věděla, že nějakej takovej seriál existuje. Tak proč tak najednou? Protože Steven Ogg! V seriálu The Walking Dead hraje Simona (??? netuším o koho tam jde), já ho znám díky GTA V, kde se stal předlohou pro Trevora Philipse. Kdo někdy hrál GTA V ví, jakej je Trevor psychopat, díky čemuž se taky stal jednou z nejoblíbenějších herních postav. A protože já měla vždycky jistou úchylnou slabost pro podobný psychopaty, tak si mě Trevor po pár misích ve hře získal. A jednoho dne mi to nedalo a googlila jsem si, kdo ty tři hlavní postavy ve hře dabuje. Tak jsem to vzala od černocha a vzala si do paráda Franklina Clintona...gůglím a vyjel mi Shawn Fonteno. Jo, jsou si docela podobní, říkám si. Jedu dál. Michael Townley/De Santa...Ned Luke. Hmm, typově jsou si podobní. Dál. Trevor Philips...Steven Ogg...To je Trevor! Fakt neskutečná podoba. Naštěstí není takovej psychopat jako ve hře (ještě aby). Viděla jsem s ním pár videí a nevím, jak to popsat, ale ten člověk má v sobě zvláštní pozitivní energii, prostě má charisma. A takoví lidé si mě vždycky dostanou. A to jsem myslela, že puberťácký platonický lásky typu poslintaných plakátů Johnnyho Deppa už mám za sebou. No dobře, to přeháním. Ale už je na seznamu lidí, se kterými se chci osobně potkat. A také docela přemýšlím nad tím, že bych někdy v budoucnu založila blog týkající se Stevena Ogga. Přeci jen, žádná světová hvězda formátu výše zmíněného Johnnyho Deppa nebo Brada Pitta to není. A u nás už se o něm teprve moc neví.
Pro představu jedno krátké video:
No každopádně z letošního Walker Stalker sešlo a nikam jsme nejely, kamarádka byla nemocná. Ze začátku to trochu zamrzelo, ale zdraví máme přece každý jen jedno :-).
Tak přemýšlím, co dál. V sobotu mám narozeniny, asi se pokusím vytáhnout někoho ven. Jen tak. Sednout si nad sklenkou dobrého moku a probrat život. Povídat si. Nechat čas jen tak plynout. Jo, přesně to by to chtělo :-).
Jinak čas trávím také na procházkách s Jackem. Teď, když se znovu ochladilo a napadl sníh, tak se nemůže vydovádět. Naběhne do sněhu a nabere si ho plnou tlamu. Chvíli v něm běhá, pak si lehne a čumákem v tom sněhu jezdí. Pak chvíli přestane a kouká na mě jakoby nic. Pak znova. A několikrát dokola. Pak mu to nedá, vstane, přiběhne a začne na mě štěkat, abych na něj ten sníh kopala. To miluje nejvíc. Když na něj kopu sníh a on ho může chytat. Blázínek náš milovanej.


Když strach vítězí aneb Co je to panická porucha?

19. března 2018 v 20:30 | Káťa |  Panická porucha
Panická porucha (ataka) patří mezi duševní onemocnění a postižený při ní trpí náhlými panickými ataky a zvýšenou úzkostí. Úzkostí si však čas od času projde každý. Chrání nás před nebezpečím a od pradávna připravuje na situaci "boj nebo útěk". Například, když jste na procházce se psem a najednou se proti vám objeví cizí pes většího vzrůstu, na volno, bez páníčka. Něco v hlavě vám velí "uteč!" (moje nedávná zkušenost, já se připravovala na útěk, Jack na boj Smějící se). Nebo když se na vás řítí auto, automaticky uskočíte stranou. Úzkostí se tak zmobilizují všechny vaše smysly, aby vás ochránili před nebezpečím.
Když se však úzkost začne objevovat i v jinak normálních situacích, bez jakéhokoliv jasného podnětu nebezpečí, (např. v práci, ve škole, v MHD...) je tu problém. Typickým projevem panické poruchy jsou panické ataky neboli náhlé záchvaty paniky bez konkrétního podnětu nebezpečí. Představte si sebe samé v běžných každodenních situacích, co děláte, ať už v práci, ve škole, doma a najednou se vám zničehonic rozbuší srdce, sevře žaludek, napnou svaly a špatně se vám dýchá. První, co vás napadne je, že máte asi infarkt nebo že každou chvíli omdlíte. Možná, že i umřete. Proto při prvním setkání s panickou atakou si lidé nechají udělat různá lékařská vyšetření, která však odhalí, že jsou naprosto zdrávi. Psychiatra či psychologa tak většinou navštíví až jako poslední možnost. Přesto uvědomit si, že člověk potřebuje psychickou pomoc je ten první nejdůležitější krok zpět k normálnímu životu.
První setkání s panickou atakou lidi vyděsí. Neví, co to bylo, co se s nimi děje. Ze strachu o své zdraví a život se pak dostávají do bludného kolotoče úzkostí, ze kterého není snadné se dostat. Najednou se proti nim postavila vlastní mysl a člověk neví, jak se tomu postavit, nechápe, proč se to děje, je bezmocný. Začíná mít strach ze všeho. Co když se mu udělá špatně v autobuse a omdlí? Co když se mu to stane v práci? Šéf ho pak vyhodí! Pak začínají praktikovat vyhýbavé chování. MHD nejezdí, v práci si berou dovolenou. Ze strachu. Strach jim sebere veškerou radost ze života. Jak jsem se sama přesvědčila, strach je dobrý sluha, ale zlý pán. Proto k překonání panické poruchy je důležité znát příčiny.

Příčiny panické poruchy
Příčin panické poruchy je více. Většinou ji ale spustí více faktorů najednou. Panická porucha může potkat každého, nejčastěji ale k jejímu rozvoji dochází mezi 20. a 30. rokem života a postihuje 2x častěji dívky a ženy. Jsou také jisté skupiny lidí, které k ní mohou inklinovat více. Například někdo, kdo má problémy s asertivitou, neumí říct ne, neumí snášet kritiku či sám kritizovat. Někdo, kdo žije v "chaosu" a neumí hospodařit s časem.
Vliv na rozvoj panických atak v dospělosti má i způsob výchovy v dětství. Ať už bylo dítě nadmíru kritizováno a mělo přísnou výchovu či naopak bylo rozmazlováno a mělo velké množství "úlev". Také mohlo od dětství nevědomky kopírovat chování rodičů, kdy jeden nebo oba rodiče byli nadmíru úzkostní a dávali dítěti najevo, jak je svět nebezpečný. Tuto představu, že člověk má mít pořád z něčeho strach, si pak dítě odnese s sebou do dospělosti a může se později projevit v podobě panických atak či jiných úzkostných poruch. Dalšími spouštěči panických atak můžou být nečekané tragické události či změna životní role a také přemíra stresu.
V neposlední řadě jednou z hlavních součástí (možná i příčin) panických atak je porucha v přenosu serotoninu v mozku. Tento biochemický faktor pravděpodobně provází většinu úzkostných stavů. Nerovnováha serotoninu v mozku se "opravuje" antidepresivy.

Hodně lidí se na panické ataky a celkově na úzkostné poruchy dívá skrz prsty. Může za to především nedostatek osvěty v oblasti duševního zdraví a psychických poruch. Ač už se dnes o psychice mluví daleko víc, pořád v sobě máme ty předsudky z minulosti, kdy si myslíme, že každý, kdo dochází k psychiatrovi je blázen. Říkáme si: "Je to flákač a simulant, vždyť mu nic není." Pokud si tohle opravdu někdo říká, mohu mu na to z vlastní zkušenosti říci jen jedno: Vy ani nevíte, jakým peklem si ten člověk právě prochází. Ale jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré a co tě nezabije, to tě posílí. V tom to je. Lidé, které postihne jakákoliv duševní porucha a dokáží ji překonat, mají v sobě ohromnou vnitřní sílu :-). A já jim všem věřím a držím palce Mrkající.


Justin

18. března 2018 v 20:50 | Káťa |  Nostalgické vzpomínání
Když je ještě dnes téma týdne "Život ve vzpomínkách", rozhodla jsem se napsat ještě jeden vzpomínkový článek. Včera tomu totiž byly již 4 roky, co nás opustil náš milovaný Justin. Německý ovčák, zčásti křížený s malamutem. Pořídili jsme si ho v roce 1998. To mi byly teprve 3 roky, takže si z jeho štěněčích let moc nepamatuji. Zato později jsme si užili srandy až až. Byl to správný parťák, vozili jsme ho i s sebou ke koním. A byl to velký bojovník. Když mu bylo 5 let začal mít problémy se štítnou žlázou. Udělala se mu boule na krku, která musela být operativně odstraněna. Páni veterináři mu i museli nechat krk otevřený, aby se tam neudělala znova. Do konce života tak musel brát spoustu léků. Ale jak říkám, byl to velký bojovník. I přes takovéto komplikace se dožil 15 let. Jeho bojovné srdce dobilo 17. 3. 2014. Věřím, že si u nás jinak prožil krásný život a že na nás dává pozor ze psího nebe ...

Život ve vzpomínkách

17. března 2018 v 14:25 | Káťa |  Nostalgické vzpomínání
Listuji si našimi maturitními novinami. Letos 1. listopadu to bude 5 let od našeho velkého večera. 5 let! A přijde mi to jako včera, co jsme na něj trénovali. Pamatuji si úplně jasně, jak jsme na posledních nácvicích, den před maturákem, měli trému, jak to další den dopadne. A že jsme se domluvili, že objednáme pizzu, abychom tam za celý den neumřeli hlady Smějící se. Ráda na náš maturitní ples vzpomínám. Měli jsme ho v Měšťanské besedě v Plzni. Nádherné prostory, přímo určené pro podobné společenské události. Všechny holky jsme měly krásné šaty, naši tři kluci pak samozřejmě obleky. Večerem proplouvala elektrizující pozitivní energie. Bodeď by ne, byl to náš velký večer! Chtěli jsme našim rodičům, příbuzným, kamarádům i profesorům ukázat, že jsme bez ztrát došli až do 4. ročníku a že jsme připraveni složit zkoušku dospělosti. A složili jsme ji. Až na jednu smutnou výjimku všichni. Někdo sice až v září, ale dali jsme to a naše cesty se po 4 letech studia rozešli.
Listuji dál a všímám si svého motta, které jsem měla napsané pod mojí fotkou."Lepší zažít a vzpomínat, než nezažít vůbec." Až teď, s odstupem času, mi dochází, že tenkrát to bylo spíš takové mé "vysněné" motto. Kterým jsem se chtěla řídit, ale ve skutečnosti vůbec neřídila. Alespoň ne tehdy. Ano, tenkrát jsem hodně vzpomínala, ale moc jsem toho nezažívala. Vzpomínala jsem na dětství, na bezstarostné časy. Po střední jsem vzpomínala na střední s tím, že to vlastně nebylo tak úplně hrozný, jako když tam člověk chodil. Vzpomínala jsem...ale žít jen ze vzpomínek není dobré. Člověk se upne k minulosti, do dob, kdy podle něj bylo dobře. Nechce se tak stresovat z budoucnosti a zapomíná žít v přítomnosti. Ale takhle nejde žít. Sama jsem si to uvědomila až po panických atacích. Vlastně ještě teď si to plně neuvědomuji. Ale už vím, že teď chci dát svému středoškolskému mottu ten pravý význam - zkoušet nové věci, cestovat na nová místa, abych si až ve stáří mohla říct, že to mládí stálo za to! Usmívající se


Uvědomme si krásné chvíle

6. března 2018 v 23:18 | Káťa |  Mé názory, úvahy
Tak jsem si teď večer projížděla různé blogy a u jednoho mě zaujal jeden smutný článek. Rozbrečel mě. A ač z něj mám stále malou dušičku, mám díky němu nutkání také něco napsat. Něco pozitivního. Pravda, nad tímto článkem přemýšlím celý den, ale večer už jsem byla líná a říkala si, že ho napíši až ráno. Ne, napíši ho teď.
A začnu tím, co mi včera večer vykouzlilo úsměv na tváři. Přítel je nemocný, tak jsem se rozhodla, že skočím dolů k Vietnamci pro citróny. Jsem ten typ člověka, co je zajetý ve svých stereotypech, takže jsem věděla, že v následujících 5-10 minutách seběhnu 4 patra, přeběhnu ulici, zaběhnu do prodejny, koupím citróny a zase vylezu ty 4 patra (bydlíme s přítelem v bytovém domě ze 30. let, takže žádný výtah. Což je občas pecka, hlavně když táhnete velký nákup). Co by se také mohlo stát, tak dobrodružná cesta to není. Odcházím z bytu, zamykám dveře. A najednou ke mě dolehne ženský zpěv. Chvíli jsem myslela, jestli jen nemá někdo nahlas puštěnou televizi nebo rádio. Ne, byl to "živák". A žádný skřehot, ale čistý ženský hlas, co zpíval české lidové písně. Rozhodla jsem se zjistit, ve kterém bytě máme tak nadanou sousedku. Nakonec jsem "epicentrum" zpěvu identifikovala v podlaží pod námi, tedy ve 3. patře. Na poslouchání u dveří jsem se vykašlala, to by bylo přeci jen divný. Ale zastavila jsem se na schodech a chvíli poslouchala. Pak jsem si řekla, že bych přece mohla dojít pro ty citróny, tak jsem rychle uskutečnila původní cíl výpravy. Když jsem ale šlapala do schodů k nám do bytu, ve 3. patře jsem se opět zastavila a poslouchala. Zpěv neustál, naopak. Jen jsem tam tak stála a poslouchala, dokud nezhaslo světlo na chodbě. Tak jsem si rozsvítila a kráčejíc k nám do 4. patra jsem v duchu děkovala talentované sousedce, že mi příjemně oživila jinak obyčejnou cestu do Potravin.
Stejně tak dneska mi bylo tak nějak hezky na dušičce. Přitom jsem dnes s ne moc příjemným pocitem nechala přítele do čtvrtka doma napospas rýmičce, kvůli povinnostem doma u rodičů. Ale ta "povinnost" (co to povídám, ve skutečnosti láska největší) mi to vynahradila už při příjezdu k rodičům. Jelikož jsou naši vždy každou středu dlouho v práci, tak vždy jezdím takhle na pár dní domů postarat se o Jacka, hlavně kvůli venčení. Neviděli jsme se skoro týden a podle toho tak také vítání vypadalo. Skákal a kňučel radostí, vrtěl ocasem, metal kozelce. Blázínek náš milovanej. Jeho vítání mám nejradši. Upřímná psí radost. Tak jsem hned vzala míček a šli jsme ven na procházku. Na poli jsem ho pustila z vodítka a opět dorážel, tentokrát na míček. Štěkal, ať už mu ho hodím. Tak jsem mu ho pořádně hodila a on se za ním rozběhl. A já, procházejíc po polní cestě, zase jsem po nějaké době našla vnitřní klid, rovnováhu. Takové to, když si člověk uvědomí, že všechno je tak, jak má být.
A tak bych to měla dělat častěji. A tak bychom to měli dělat všichni. Jenže lidi se pořád dneska za něčem honí a ty krásný věci kolem sebe přehlíží. Nedělejme to. Zpomalme. Nádech. Výdech. Hele, tenhle strom už se začíná zelenat, brzy přijde jaro. Dnes svítí sluníčko, bude krásný den. To bylo hezké, jak se na mě ten pán usmál. Na všem se dá najít něco krásného. Tak se pro dnešek mějte a užívejte si krásné chvíle.

Pac a pusu
- Káťa

Kdo je panikářka?

5. března 2018 v 20:30 | Káťa | 
Zdravím v novém týdnu :-). Po stručnějším a obecném úvodním článku bych se teď chtěla více rozepsat o mé maličkosti. Ale nebudu hovořit o svých 157 cm výšky, spíše se Vám trochu více představím :-).
Jako holka ve svých "early twenties" stále hledám a objevuji, co mě bude v životě naplňovat, co mě bude bavit. Mezi mé koníčky patří kreslení portrétů známých osobností. Mým nejnovějším "fanartem" je portrét herce Jeroma Flynna (většina z Vás ho bude asi spíš znát ze známého seriálu Game of Thrones, kde ztvárnil Bronna, já ho znám ze seriálu Ripper Street, kde se ujal role seržanta Benneta Drakea... kdo má rád vůni a špínu viktoriánského Londýna, tak ten seriál vřele doporučuji :-D). Kreslení je pro mě jedním z nejlepších relaxů. Není nic lepšího, než si pustit oblíbenou hudbu, vzít tužku a papír a nechat ruku čmárat po papíře.
Další mojí velkou zálibou je historie. Historické seriály, dokumenty, knížky...to je moje. Nyní jsem i studentkou oboru Obecné dějiny (to už ovšem nebude mít dlouhého trvání - vnitřní kompas mi už dlouhou dobu hlásil, že historie je fajn, ale jako koníček - rozhodla jsem se tedy pro ukončení studia a buď ještě změním školu a obor, nebo už půjdu do práce). Přibližně před dvěma roky jsem díky příteli přičichla i k reenactingu - živé historii :-). Což považuji za splněný sen - vždy, když jsem byla v Plzni na Slavnostech svobody, tak jsem si přála mít na sobě dobové šaty, mít vedle sebe gentlemana ze 30. let a svézt se v Convoy of Liberty. Což se mi na loňských slavnostech poprvé splnilo a byl to úžasný zážitek. Hlavně, když se člověk dostane do zákulisí takovéhle velké akce, tak pozná spoustu lidí. Spoustu úžasných lidí, kteří svému náročnému koníčku dají úplně vše - čas i peníze. Protože to milují a chtějí to "žezlo historie" předávat dál. Já mám také ráda historii, ale nedokážu si sama sebe představit, že bych (například) strávila 14 dní někde v lese jen s dobovým vybavením. Proto tito lidé zaslouží obrovský respekt za to, co dělají. A teď si dovolím menší reklamu :-D. Jeden z takových lidí je i náš kamarád, díky kterému se s přítelem občas dostaneme na nějakou dobovou akci, PhDr. Daniel Švec. Pokud tedy někoho z Vás taky zajímá historie a převážně pak českoslovenští letci v RAF, můžete se podívat na jeho stránky: https://danielsvecraf.webnode.cz/ Další úžasný človíček z "oboru" (čsl. letců) je paní Iveta Irvingová, dcera generála Irvinga. O lidech a akcích okolo československých letců v RAF sem také budu psát články.

















Co bych mohla ještě říci dále? Miluji zvířata. Doma máme čtyřletého německého ovčáka Jacka. Ano, budou mu 4, ale chová se občas pořád jako štěně :-D. Nejradši má míček na procházce a svůj gauč. S míčkem se vylítá a gauč je jeho, takže se mu tam nikdo jiný nerozvaluje a může si v klidu odpočinout.
A můj nejstarší koníček? Koníčci :-). Koně miluji od dětství a jsem strašně vděčná svým rodičům za to, že mi umožnili už od mých pěti let jezdit. Začínala jsem v JO Kladruby u Stříbra, kde jsem jezdila dalších 8 let. To bylo nejkrásnější dětství, jaký jsem mohla mít. Dětství v sedle. A nejraději s mojí učitelkou, poničkou Zarou. Pak jsem ještě 3 roky jezdila na jízdárně v Úhercích. Tam byl zase pěkné číslo Taur. V boxu ďábel, pod sedlem anděl, takže mi nějaký ten kopanec nebo kousanec v boxu pod sedlem skvěle vynahradil. Bohužel, jak jsem o pár let později zjistila, Taureček se již prohání po věčných pastvinách ... Slušně jsem to tenkrát obrečela.
U koní jsem strávila téměř polovinu svého dosavadního života, tedy určitě tady čekejte nějaké příběhy a zážitky z dob strávených v sedle. Nyní už pravidelně nejezdím, čehož teď hodně lituju. Ke koním se vždycky dostanu jednou za uherák a vždycky to je, jako když přijdete domů. Nevím, jak ten pocit popsat, ale snad mě chápete :-D.
Jo a můj budoucí koníček je cestování. Vždycky jsem byla takovej pecivál, ale jak člověk stárne, tak si uvědomí, že z toho světa ještě nic neviděl a že to je škoda. Takže bych ráda procestovala ČR a třeba i zahraničí. Ale do toho zahraničí bych potřebovala nějakýho obětního beránka, co by jel se mnou, sama na to nemám koule :-D. A k tomu cestování si pořídit zrcadlovku a naučit se pořádně fotit. Tak. To by bylo :-D.



Mějte se famfárově!
- Káťa

Kam dál